Maruška ze statku

Vesnický román babičky Marušky nenapsala ani Vlasta Javořická, ani Karolína Světlá, ale sám život. Marušce je 94 let a píše pro radost. Nefabuluje, jen poctivě zaznamenává dny, jako korálky na růženci, který má na nočním stolku.

      Dnes začneme tak trochu odprostředka...

      Stařičký autobus vyšplhal po klikaté cestě do horské vesničky, aby na návsi vypustil jedinou cestující. Zimní sluníčko přivítalo mladou dívku zase doma, zpátky z velkého světa. Hned poznala, že nezvolila oblečení a hlavně boty nejsprávněji. Všude byla spousta sněhu, což ráno v Praze neodhadla zrovna nejlépe. Byla šťastná a celou cestu se těšila domů. Přestože strávila posledních několi let ve škole a na praxi u Klainbergů, kde se přiučila chování v lepší společnosti, stále se cítila tou holčičkou z Orlických hor.

      Z rodného gruntu se už z dálky ozývalo bučení a čeledín na dvoře zapřahal oblíbeného koníka Vaška. Tatínek stál na zápraží a nedočkavě vyhlížel, Maruška přeci psala, že přijede. Největší statek ve vsi se pyšně vypínal na kopci, hned vedle kostela. Ale tatínek nebyl bůhvíjaký velkostatkář, osud a rodinné tradice mu nadělily tuhle roli, přestože byl spíše venkovský písmák. Hodně četl, podílel se na výstavbě sokolovny a na gruntě vyčlenil jednu světničku pro horskou jednotřídku. Vedení hospodářství tak trochu viselo na mamince, která byla tou pravou selkou a trochu nelibě nesla Maruščin odchod za vzděláním. A ještě jednoho přímluvce a podporovatele nastávající učitelka měla. Strýček továrník věděl, že vzdělání je dobrá investice a ve své neteři se tak trochu viděl...

     Selanka a červená knihovna, ještě přidat Oldřicha Nového, Adinu Mandlovou a můžeme se pustit do natáčení. Všudypřítomné štěstí a spokojenost se rozlévaly po okolních strništích a zasněžených lesích. Hospodářství se brzy vzpamatovalo z válečného nedostatku a při notné dávce poctivé dřiny se konečně začalo dařit. Nade dveřmi vítala příchozí vyleštěná smaltovaná cedulka: Buď vítán každý, kdo v dobrém přicházíš.

     A zrovna dnes je takový krásný den. Na kalendáři nad tatínkovým psacím stolem bylo z dálky viditelné datum: 28. únor 1948.