Klukovské sny

Padesátá léta se skláněla ke svému konci. Po stropě ve ztichlém pokoji se míhaly stíny a kdesi odbíjely hodiny. Bylo to moc úderů, určitě dvanáct...

A noc v domě blízko dráhy, jako pokaždé v tuhle dobu, ožila vzdáleným strašidelným supěním. Byl ještě daleko, ale blížil se minutu po minutě. Obrovský těžkotonážní vlak, tažený dvěma parními lokomotivami a další strkala ještě kdesi vzadu. Nekonečná řada vagónů plných uhlí, směřující do elektrárny, aby bylo dost elektřiny a naše "vzkvétající" země mohla plnit a překračovat plány třetí pětiletky.

    Ve škole jsme si říkali, čím kdo chce být, až bude velký. Většina kluků se rozhodovala mezi povoláním popeláře a kosmonauta, ale já jsem to věděl přesně. Budu "mašinfírou". Všechny dostupné knížky o lokomotivách jsem měl nastudovány, plechový vláček Merkur mne ale už dávno neuspokojoval. Měl jsem kliku. Jeden z tatínkových kamarádů byl opravdovým strojvůdcem a jednou v neděli, kdy na malém venkovském nádraží dýmala "Ušatá", jsem se podíval i do budky. Pro malého kluka to bylo kouzelné místo, tolik budíků a pák a hlavně žárem sálající chřtán topeniště.

   Propadl jsem jim definitivně a brzo jsem je všechny poznával. Těžkotonážní "Štokry", rychlíkové "Šlechtičny", všechny ty "Malé býčky", "Papoušky", "Ušaté"... Dokonce jsem dovedl číst v jejich označení na plechových cedulkách, které hovořilo tajemnou řečí bílých a červených číslic a z kterých se jen zasvěcení mohli dozvědět různé informace.

   "Mašinfírou" jsem se nikdy nestal. Malí kluci si naštěstí neumí představit, kam všude je jako dospěláky může život zavát a co budou ve skutečnosti vykonávat za povolání. A pokud vím, nikdo ze spolužáků se nestal ani popelářem, ani kosmonautem. Parní lokomotivy zmizely z našich tratí začátkem sedmdesátých let a v domě u dráhy bylo slyšet jen troubení dýzlových "Brejláků", "Bardotek", "Sergejů"...

   Uplynulo padesát let, všechno okolo nás se změnilo, nejenom vlaky. A najednou, jakoby se na malou chvíli všechno vrátilo zpět. Stojím na malém pražském nádraží a za ruku držím svého šestiletého vnuka. Před námi něco jako zjevení. Dýmající, nádherná, úžasná, nablýskaná "Šlechtična" a okolo dav stejně "postižených" fanoušků jako my. A "mašinfíra" v umazaných montérkách s obrovskou olejničkou...

   Na nostalgický výlet jsme vyjeli poněkud brzo, manželka si myslela své a já jsem se těšil, jako tenkrát. Na nádražíčku byla už hlava na hlavě, cvakaly fotoaparáty a nás bláznů tam bylo celé společenství. A nejenom tam, z okénka rozvrzaného zeleného vagónu s tvrdými dřevěnými lavicemi, jsme viděli chumel fanoušků na každém nádraží, na každém železničním přejezdu a v polích stály postavy s kamerami, obřími ruchovými mikrofony, dalekohledy...

   Večer nás vrátil do reálu uspěchané, moderní, doby a zamlklý dědeček se vzpomínkami skončil jako obvykle u svého počítače. Bylo to tam. A hned několikrát!

   Na U-Tube visely obrázky uhánějící "Šlechtičny" s korálky barevných historických vagónků a s perfektním supěním v HD kvalitě. Jak jsme bez toho tenkrát mohli žít?

  Splnil se jeden malý klukovský sen. Teď ještě vidět "Papouška", prý ho mají v lokomotivním muzeu v Lužné. A v Jaroměři zase "Velkého býčka"...