Zvířátka se nejí

Ranní spánek přerušilo prudké zaskřípění brzd a dupot mnoha nohou za dveřmi. Výkřikům děsivých postav, které vtrhly do místnosti, nebylo rozumět. Vlastně jim nebylo rozumět nikdy předtím...

    Co moje paměť sahala, tvářili se vždycky mírumilovně. Nemohu říci, že bych si je zamiloval, ale když o vás po léta někdo pečuje, přináší vám pamlsky a občas vás i pohladí svojí neohrabanou rukou, zvyknete si. Po nějaké době jsme si vytvořili mezi sebou příjemné pouto a nedovedu si představit jediný den bez našeho rozhovoru. Poněkud jednostranného, protože my jsme jejich řeč ani pohnutky nikdy moc nechápali.

    Dnes bylo od rána všechno jinak a zdálo se, že všechno špatně. Pokyn opustit náš dosvadní domov byl nesmlouvavý a otevřená vrata od špinavého kamionu naznačovala, kterým směrem se bude ubírat naše další cesta. Vzduch byl plný křiku, zoufalého nářku a ostrých povelů. Trvalo to jen několik minut, potom tma, dusno, vrčení motoru a cesta do neznáma.

    Když jsme znovu zahlédli kousek oblohy, nepoznávali jsme nic a nikoho. Podvědomně jsme se rozhlíželi po svých dosavadních přátelích, po něčem, z čeho bychom mohli pochopit...

    Několik tupých úderů nesmlouvavě přerušilo další přemýšlení a už jsme se tlačili jeden přes druhého na rampě a bez zastávky dál úzkou chodbou kamsi do hloubi budovy. V tuto chvíli jsem si trochu oddechl, bylo tu docela čisto a pravděpodobně šlo jen o změnu ubytování. Tenhle omyl ovšem vydržel jen pár minut.

    Úzkou uličkou jsme postupovali do prudkého světla a najednou jsme všichni uslyšeli ten hrůzostrašný nářek a ucítili blízkost čehosi, čemu jsme stále odmítali uvěřit. Byla to smrt a byla všude okolo nás. Nešlo před ní nikam utéct, nešlo udělat nic jiného, než postupovat a krok po kroku se k ní blížit. Co krok, to poslední vteřina...

    Zoufale jsem se rozhlédl. Přátele předemnou cosi se strojovou přesností kosilo a dále bylo vidět už jen těla. Mrtvá těla, zavěšená za nohy na hácích a všude výkřiky a krev. V poslední vteřině jsem zahlédl povědomou postavu. Skláněla se nad námi a cosi říkala. Měla mohutný rypák s vyčnívajícími zuby, velké špičaté uši a na nohou i rukou kopyta...

    Probudil jsem se s výkřikem a přivolal tím celou rodinu ke své posteli. "Co se ti proboha stalo, jsi celý propocený, spal jsi skoro do oběda. Pojď, dnes budeme mít vepřo, knedlo, zelo, to máš rád.  Ale nejdřív si vezmi na posilněnou trochu hovězí polívky."

    Když jsem sahal po lžíci, ještě se mi ruka trochu třásla...