Nejistá sezóna s The Wall

Snad mi pan Svěrák odpustí parafrázi názvu, ale když se znovu a znovu dívám na svůj oblíbený film, vracím se do osmdesátých let a prožívám pocity autorů při schvalování scénáře. Takhle to opravdu bylo...

                Poslechová diskotéka. Váženému čtenáři, kterému je méně než pětačtyřicet, musím nejprve vysvětlit, co to vlastně bylo za podivný fenomén.

                Pokud dnes milujete rockovou muziku (po česku bigbít), koupíte si prostě na e-shopu CD oblíbené kapely, nebo si ho odkudsi stáhnete. Většinou to ani není potřeba, neboť mraky televizních a rozhlasových stanic zaplavují hudbou celosvětový éter od rána do večera. Stačí si jen vybrat, poslouchat, sdílet, podle svého gusta.

                Kdysi v pravěku to ale fungovalo poněkud jinak. Desky se daly koupit na utajovaných burzách, často stály třetinu měsíčního platu a některé byly jednoduše nesehnatelné. A pak tu byly party lidí, kteří se o svou radost chtěli podělit. Pokud měli příbuzného v kapitalistické cizině, bylo fajn. My ostatní jsme byli závislí často na velmi klikatých cestičkách, jak se k takovým elpíčkům dostat. Od kamaráda, který byl na montáži v Africe, od jiného kamaráda, jehož sestra emigrovala, od známého, který byl služebně v Londýně a za celé diety přivezl několik desek (najedl se až doma)...

               A tak jsme se každý víkend obklopili sehnanými tituly, několika málo knížkami, které u nás vyšly, časopisy Melodie s články Jiřího Černého a recenzemi Jana Rejžka. A dali jsme se do psaní scénářů, abychom k té muzice mohli také přihodit pár těžce dostupných informací. Informace tenkrát nebyly z internetu, ale z upatlaného, rok starého časopisu Bravo, nebo z neuvěřitelného pokladu, pololegálního a nesehnatelného Jazz Buletinu, vydávaného Jazzovou sekcí.

               Nejenom kapely, ale i diskžokejové (zakázané pojmenování, správně to byli "pouštěči") museli mít takzvané přehrávky a každé slovíčko jejich doprovodného textu bylo podrobováno zkoumání. Nepřítel tenkrát číhal všude. Kategorie poslechových diskoték unikala dlouho bedlivému dozoru, ale jednou to muselo přijít. Zjistilo se, že už nejméně rok ovlivňujeme myšlení naší mládeže, nabádáme ji k pošilhávání po dekadentní západní kultuře a celkově vedeme k zahálčivému způsobu života.

              Takže soudruzi se dostaví ve středu na odbor kultury Okresního národního výboru a předvedou kulturní komisi v čele s inspektorkou kultury svůj podezřelý pořad.

              Vybrali jsme poněkud naivně náš nejoblíbenější. Pink Floyd. Na těch přece nemůže být nic závadného. Nebyli to žádní buřiči jako Sex Pistols, ani se nepouštěli do politiky. Pořady o skupině Kroky, nebo souboru ÚVSSM Plameny jsme bohužel nedisponovali.

              Komise nás přivítala chladnou atmosférou, která nevěstila nic dobrého a byli jsme vyzváni k ukázce produkce. Naše produkce ovšem trvala zhruba třicet vteřin a na čele soudružky inspektorky se zaleskl smrtelný pot. Ruka s textem scénáře, zaslaným na ONV několik dnů předem, se trochu chvěla. Vedle sedící nadřízený soudruh však i v tom kraválu podřimoval a nejevil známky života.

              "Milí mladí přátelé", začátek zněl slibně. Nejprve se zastavíme u textové stránky vašeho pořadu". Teď jsem se zachvěl zase já, byl jsem autor...

              Pořad jako celek byl shledán i přes svojí naprostou neangažovanost celkem použitelný, ovšem po několika úpravách a s dohledem některého zkušenějšího soudruha z okruhu kulturní komise. Ve svém textu jsem se samozřejmě dopustil několika hrubých chyb (ne pravopisných, ale ideologických), na které mne soudružka inspektorka naštěstí včas upozornila. Na některé její ostré otázky jsem však nenalézal odpovědi a chvílemi to vypadalo na srdeční zástavu. Hlavně mojí.

              "Poslyšte soudruhu, vy tady uvádíte, že ti muzikanti byli studenty architektury. Chybí mi tu ovšem vysvětlení, proč se museli živit jako hudebníci. Evidentně to bylo z nedostatku pracovních příležitostí v jejich oboru, jak už to v kapitalizmu chodí. A tady ten hudebník, ten "Baret," podle vás zešílel. Nikde jste však neuvedl, že zešílel z bezvýchodnosti života v kapitalistické společnosti."

              "Bude potřeba některé drobnosti ještě doplnit!"

              "A vy soudruhu", obrátila se inspektorka na poněkud pobledlého kamaráda, který byl autorem doprovodných diapozitivů k pořadu. "Vy to musíte prostě celé přepracovat. V pořadu pro mládež se nám nesmí objevovat žádná pornografie!" Václav použil k některým poetickým pasážím nádherné, neméně poetické akty Miroslava Hucka a byl na to pyšný. Žádná prvoplánová nahota, ale světlo a stín, závoje apod.

              Po půlhodině jsme se vypotáceli z úřadu (nemají jenom nás!) a zanedlouho přišla poštou bumážka, že po kontrole kulturní komisí ONV a po několika doporučených úpravách jsme zařazeni do třetí kategorie kulturně-výchovných komponovaných pořadů, kdy můžeme provozovat produkci veřejně, zdarma, bez úplaty. Každý další scénář bude předkládán k posouzení příslušným pracovníkům.

             Provozovali jsme, neupravili, nepředkládali... A měli jsme občas pěkný strach.

             Ale každá další gramofonová deska byla novým, dosud nepoznaným zážitkem. Dnes se nám to zdá jako veselá, nostalgická vzpomínka. Budoucnost, která už klepala na dveře, jsme si ovšem tenkrát nedovedli ani trochu představit.

             A vlastně ani teď...