Odpusť, však ty víš...

Skleněnou střechou neratovského kostela září poslední paprsky zapadajícího slunce. Děkuji ti, že jsi tu se mnou.

   Ze stoletých pískovcových kvádrů podlahy stoupá chlad i v parném létě. Neomítnuté stěny, absence jakýchkoliv barokních ozdob, jakéhokoliv pozlátka, přetvářky i pokusů o uplácení toho nejvyššího. Není mnoho takových míst.

   Kde jinde, než tady, se s ním mohu setkat. Nepochybuji, že tady je přítomen v každém kameni, v každém okně, v každé molekule vzduchu...

   Nejsem tu sám, slyším tlumený šepot z mnoha úst. Slyším i svůj. Ne, není to "Otče náš, jenž jsi na nebesích...". Neumím se modlit tak, jak kdysi církev rozhodla a modlitbu vložila do úst věřících. Nebyl jsem k tomu vychován.

   Vlastně umím. A bože ty víš, že je to upřímné a ze srdce...

Odpusť, že jsem zaváhal ve víře v tebe, když okolo mne přecházela "paní s bílou kosou",

odpusť mi moji častou pýchu a sebestřednost,

odpusť mi dny, kdy na sebe nejsem moc hrdý...

Hledám k tobě cestu už mnoho let. Nevím, jestli mne vyslyšíš a nespoléhám se na to,

nevím, jestli mne přijmeš a jestli si to vůbec zasloužím.

Nepožaduji důkazy, nečekám okamžité odpovědi ani rozhřešení,

Jen tiše děkuji, že mi nasloucháš...