Bylo nás pět (někdy i víc)

Prvorepublikové sídliště "Škvárovna" vyrostlo kdysi na břehu romantické říčky. Básník by napsal stříbropěnné. V 60. letech byla ovšem často do červena, nebo do modra...

   Podle škrobu z místní barevny. Nám dětem to ale nekazilo radost ani trochu. Přístavy pro zámořské lodě a vlastnoručně vyrobené fregaty, kanály, průplavy, to všechno vyrostlo na břehu ostrova mezi řekou a náhonem k továrně. A k tomu vynikající místa na koupání, brodění a dobrodružné výpravy všeho druhu. Ostrov se rázem měnil v africkou savanu, nebo bojiště s vykopaným bunkrem. Dospělí neměli vždycky to správné pochopení pro naše hry, například soukromý zemědělec Axen se nikdy nesmířil s tím, že jeho úroda melounů tvořila základ flotily a nebyl vůbec pyšný, že jeho melouny často vítězily v dálkových plavbách. Možná, že některý z nich dorazil až do Hamburku a teď pluje po opravdovém moři. Alespoň tak jsme si to představovali.

Řeka ovšem také při jarním tání dovedla vystrčit zuby a to jsme k ní nesměli ani blízko. Dospělí obyvatelé se v té době chopili dlouhých bidel s háky na koncích a tahali z řeky všechno, co se později hodilo na otop. A že bylo na výběr. Prkna, trámy, celé boudy, stromy i silné klády, které pokradla řeka na své cestě údolím od Ratibořic.

   Většinou nás bylo pět. Někdy včetně pejska Míši, který se teprve později ukázal být fenkou, takže se z něho stala Míšana. Mí dva bratranci a nejlepší kamarádka Petra. Občas se k nám přidávala i Dáša, případně náplava ze školních kamarádů, které přitáhlo líčení prožitých dobrodružství. Samozřejmě došlo i na trumfování, čím kámoše překvapit. Jednou se hrdinkou stala právě Dáša, jejíž otec měl doma v šuplíku opravdovou pistoli i s náboji. My jsme zase překvapovali obsahem dědovy půdy. Bylo tam všelicos, od starého gramofonu po americké časopisy o autech. A hlavně zásoba dutých cvočků, hodících se po naškrabání hlaviček od sirek k neuvěřitelným střelbám. Pyrotechnika tvořila tenkrát velkou součást našich her. Nic se nedalo koupit, výroba všeho, co bouchalo, hořelo, kouřilo a létalo, probíhala v amatérských podmínkách. Mladí vědci často končili s ožehnutými prsty, nebo obočím, jednou nás po sérii výbuchů a kouřové cloně z "čmouďáků" dokonce přivedl za ucho místní esenbák pan Vlačiha.

   Přítomnost babičky a dědy zaručovala jednak stálý přísun potravin, když na dobyvatele nebezpečných krajin přišel hlad, ale hlavně pádný argument pro mé rodiče. Nechodím přece na druhý konec města dělat nějaké lumpárny, ale na pravidelné návštěvy prarodičů. Potravinové akce patřily k naší oblíbeným stálicím. Rozběhli jsme se ke svým nejbližším a za půl hodiny se konala recepce. Na stole vše, co se nám podařilo z příslušných spíží ukořistit a sešly se tam lahůdky opravdu nevídané. Pamatuji si, jak velký obdiv sklidilo moje menu: vánočka s marmeládou, posázená ředkvičkami. Občas se podávaly i brambory, vlastnoručně upečené v horkém popelu z ohníčku.

   Sortiment dobrodružných her se pozvolna měnil, jak nám přibývalo let. Už dávno nestačilo prosté hraní na vojáky ("padněte volové, nebo nehraju"), případně na kovboje a indiány. Přibyly hry propracovanější a sofistikovanější. Například "Na polární stanici", nacházející se v zimně na zledovatělé střeše činžovního domu, nebo nevinně vyhlížející hra "Na vodníka", při níž docházelo k prvním fyzickým kontaktům mezi dospívajícími chlapci a děvčaty. Občas se nám hra tak trochu vymkla, to když jsme například zatopili v kamnech, odstavených na půdě a teprve vyděšení obyvatelé, vybíhající z domu, nás upozornili, že něco nebude v pořádku.

   Na prázdniny jsme se ovšem všichni těšili ze všeho nejvíc. Netrávili jsme je u moře, "stanovali" jsme na zahrádce za domem a noční výpravy do okolních lesů a hájů, to bylo něco, co předčilo i návštěvu Vinetoua v kině. Trochu nám běhal mráz po zádech, když se ozývalo houkání nočních ptáků a nad prameništěm, zvaným "Bahýnko", létaly roje světlušek, jednou dokonce došlo i na pozorování dospěláků, koupajících se "jen tak" v nedalekém písníku.

   Jednou to můselo přijít. Poslední dětskou hrou bylo stavění mechových chaloupek v lese Rousíně. Výměnný obchod tam jenom kvetl a dal se vyměnit například obrázek ze žvýkačky za dvě šišky, nebo pírko ze sojky. O rok starší Petra si už ale od mechových chaloupek odskakovala na rande se svým budoucím manželem a všichni jsme tak nějak cítili, že se připozdívá... Naše zájmy začaly nabírat jiný směr. Přicházela doba předvádění se střelbou na poutích, blbnutí na řetízáku, doba prvního kouření, tanečních a následného vodění za ruku s děvčaty. To už je ale jiná kapitola, milé děti. Naše dětství právě skončilo.

   A můžete si zase zapnout chytrý telefon a Playstation, dnes už asi ven nepůjdete...