Rašídův problém

Začínal pomalu nenávidět všechny okolo. Včetně svých krajanů. Vlastně nikdo neví, jestli krajanů. Byla to pestrá směsice jazyků, dialektů a ještě pestřejší směsice dokladů...

      Naštěstí to strážní nikdy neberou moc vážně, v žádné zemi, kterými za poslední měsíce prošel. Protáhnout se plotem a pár rychlých kroků mezi stromy nebyl ani tady problém. Tentokrát se o svých plánech nesvěřil nikomu, ani svým přátelům. Přátelům? Nikdo neví, jestli to nebyl zrovna někdo z nich, kdo nad ránem zabil Fatimu a jejich dítě. Sám Rašíd měl ještě na noze ošklivě vypadající jizvu. A najvětší jizvu na duši.

Po týdnech a měsících šikany ze strany bojovníků, policajtů, vojáků, úřadů i vlastních spolubydlících, měl všeho dost. Věděl, že rozhodnutí utéct, bylo to nejhorší ze všech špatných, žádná dobrá ale už dávno neexistovala...

     Mirjam vstala dnes ráno za svítání. Ještě nedávno ji přátelé říkali Mirka, ale mezi námi, tohle zní mnohem lépe. Zvlášť, když její kudrnatý přítel přijal jméno Ahmed. Kamarádi z ASK už v utajeném bytě byli skoro všichni a měli napilno. U oprýskaných zdí se kupily nové transparenty. Dnes je důležitý den, půjdou jich stovky. Ať se to těm neznabohům a pro mne za mne i prezidentovi líbí, nebo ne. A veřejnost je přece s nimi, jako při úžasné sluníčkářské akci "Obejměte muslima". Multikulturalismus je jedinou budoucností naší země. V devět vyrazíme na náměstí...

    Rašídovi zatím běžely hlavou splašené myšlenky. A zase ty hlasy... "Žádná budoucnost, zbývá jen pomsta. Na komkoliv, na čemkoliv. Vůbec není důležité, v které zemi zrovna jsi a kdo je kdo. Vezmi jich ssebou co nejvíc, všichni jsou vinni."  Instinktivně postupoval neznámými ulicemi směrem do centra.

    Demonstrace začala pokojně a bez valného zájmu kolemjdoucích, spěchajících za svými obyčejnými starostmi. Pár obvyklých kameramanů, pár zívajících policajtů a spousta mladých přátel. Bude to další hezký den...

    Honza neměl u zásilkové společnosti na růžích ustláno. Po páté obdržel na překladišti obsáhlý seznam a do mohutného, sedmitunového náklaďáku nahrnul příslušné zásilky. Rutinně, jako každé ráno. Na ty mraky krabic, které v centru bude dřít do různých pater bez výtahu, se opravdu netěšil. Možná i proto nechal motor náklaďáku běžet a dveře od kabiny pootevřené. Za minutu jsem zpátky.....