Na vlastní uši

Pro moje rodiče a celou jejich generaci byl bigbít, potažmo rocková muzika, jen velký kravál. Pro někoho je tím kraválem dodnes a pouští si raději TV Šlágr. Tak pro toho je tenhle článek napsaný v nějakém nesrozumitelném jazyce.

Už když jsem v patnácti rozum bral, zjistil jsem, že bez ohledu na žánry jsou dva druhy kraválu. Ten nekvalitní (zprvu vnímaný z magnetofonových pásků a kazet), s chybějícími basy i výškami, za doprovodu šumu analogových médií a ten kvalitní, ke kterému jsme se dobrali až mnohem, mnohem později. Nezapomenu na překvapení při prvním poslechu CD s digitální nahrávkou a na pořádné aparatuře. Najednou jsme slyšeli věci, které tam dříve nebyly, někdy se zdálo, že posloucháme úplně jinou desku.

Mít kvalitní zvuk na živých koncertech patřilo i v těch dřevních dobách ke snům i povinnostem většiny skupin. A nebyla to tenkrát žádná sranda. Aparatury stály v šíleném přepočtu stohy peněz a počítače ještě neexistovaly. A přesto se stále zvětšoval okruh muzikantů, kterým na kvalitě zvuku velmi záleželo. Kdo neměl na okrajích pódia obrovskou hradbu reproduktorů od superbasů po výškové horny, jako by nebyl. Později se zvyšující se účinností a kvalitou se reproduktory poněkud zmenšovaly, nicméně kdo dělal jenom kravál, patřil na vesnickou tancovačku a kdo chtěl mít úspěch na koncertě, měl jedinou volbu. Ať to bylo ve velké hale, nebo v sokolovně.

A najednou nastoupila nová generace. Přestože žijící v nadbytku, najednou povrchnější a mnohem méně "pure". Nevěřím vlastním očím a uším, když vidím a slyším svoje dospělá dítka poslouchat hudbu z pohozeného chytrého telefonu, nebo tabletu. Nevěřím, že každému najednou stačí cosi brutálně komprimovaného v MP3.

A když jsem si už opravdu myslel, že je definitivně po všem, navštívil jsem koncert Rogera Waterse. Z toho budu žít po zbytek života, protože tak vytříbený zvuk a přitom v obrovské hale už zřejmě víckrát neuslyším. To byl možná extrém, některým kapelám a bohužel i těm "světovým" stačí také jen ten kravál.

Nedávno jsem byl zděšen z koncertu Michala Prokopa. Čekal jsem bigbít v nejlepším slova smyslu a místo toho kapela vztyčila na krajích pódia dva reproduktory na štanglích jako na schůzi. Pro kavárnu by to možná stačilo, ale v sále na Framus Five a jejich rock'n'rolly? Kdo by se s tím asi do nějakého balíkova tahal. A zkusil jsem i hudbu z jiného soudku. Na Radůzu s kapelou jsem se opravdu těšil, mám ji moc rád. Měl jsem ale zůstat u desek. Jediné, co jsem na koncertě slyšel, byly bicí, k tomu zahuhlaný až nesrozumitelný zpěv a baskytara, která dělala jen hů-hů.

Nezoufám, mám ještě několik pokusů a hned z různých žánrů. Na jaře si nenechám ujít Black Sabbath a musím se dopracovat k něčemu fajnšmekrovskému jako Anderson z Jethro Tull apod. A přemýšlím o médiu SACD. Nebo návrat k LP deskám? Což o to, gramofon bych na půdě ještě měl...